Aktuální host JinéhoPráva Jan Kratochvíl uveřejnil jako nástin argumentů použitých ve své knize plamennou a bohužel dosti jednostrannou apologii nedotknutelnosti (ústavních) sociálních práv. Obecně mi v jeho článku zásadně chybí jakákoli úvaha ohledně druhé, "nákladové" stránky sociálních práv. Jeho knihu jsem ovšem nečetl, a nevím tedy, zda a nakolik se problému Jan Kratochvíl věnuje např. v podkapitole 1.4 "Finanční náročnost jednotlivých práv".
To, kde a jak (a komu) na realizaci sociálních práv vzít vzácné zdroje, je totiž pro akceptaci (či legitimizaci?) myšlenky sociálních práv asi docela klíčové. V právním smyslu zde "náklady" nevyhnutelně představují určité zásahy do základních práv jiných lidí, a je tudíž obdobně potřeba nějak řešit tuto kolizi základních práv (přitom netvrdím, že ji nelze legitimně rozřešit ve prospěch určité úrovně sociálních práv). Pokud by například na sociální systém nebylo třeba žádné dodatečné zdroje vynakládat, pokud by neměl nějaké zásadní redistributivní dopady a nedotýkal by se efektivnosti, těžko by proti sociálním právům něco namítal i ten nejideologičtěji založený libertarián. A zrovna kvantitativní stránka vrchnostenského přesunování zdrojů je docela viditelnou odlišností sociálních práv od základních práv ostatních typů. Zatímco základní lidská práva hrubě zjednodušeně vyvolávají nějaké náklady až tehdy, jsou-li porušována (jellinekovský "negativní status"), a občanská práva vyžadují při podobném hrubém zjednodušení vynaložení společenských zdrojů toliko na vytvoření určité institucionální infrastruktury, sociální práva přímo spočívají (opět stejně hrubě zjednodušeně) v redistribuci zdrojů a určitém ovlivnění struktury spotřeby společnosti (pozitivní status).
Dále si myslím, že je třeba vyzdvihnout, že (nejsem si ale úplně jistý, jestli to Jan Kratochvíl svým způsobem v závěru článku nenaznačuje) sociální práva mohou nabývat velmi různorodých podob a intenzity - v moderních společnostech se již sociální práva neuplatňují zdaleka jen ve vztahu k jednotlivci, jehož svobodu představuje toliko ona alegorická volba mezi dvěma mosty, pod nimiž může přenocovat. Spíše jde o to, že nějaký objem soukromé a často nikoli základní či nezbytné spotřeby (má smysl se zde bavit třeba o školném?) je hrazen ze společného rozpočtu.
Konečně pak tedy nejde ani tak o to, jestli jsou sociální práva jako taková rovnocenná jiným základním právům, ale v jaké míře konkrétní podoba a aplikace jedněch či druhých skutečně chrání základy lidské svobody, resp. lidské důstojnosti. Přitom je zároveň nezbytné zohledňovat i reálnost takových práv a jejich externí dopady. A od takovéto (svého druhu "cost-benefit") úvahy lze (mimo jiné, samozřejmě) pak podle mého názoru také odvíjet určitou hierarchizaci základních práv (ať již v jurisprudenci nebo třeba v "policy" rozhodnutích).
Žádné komentáře:
Okomentovat