Právní vědomí v dnešní společnosti vs. ochrana státem

Jan Mandát píše v Dialogu HN v souvislosti s novelou zákona o rozhodčím řízení o tom, že stát by se měl méně snažit chránit restriktivně a paternalisticky spotřebitele (kterého platné právo skutečně vnímá jakožto tvora spíše pitomého), a naopak by se mělo větší úsilí směřovat na zvyšování právní gramotnosti a povědomí, které je u nás nízké.

V zásadě s názory vyjádřenými v článku souhlasím, přece jenom bych ale měl pár poznámek. Jednak, i kdyby se na základních či středních školách více vyučovalo jakési minimální právní penzum, nezaručovalo by to nutně vyšší právní gramotnost. Nelze totiž očekávat, že lidé si budou po ukončení školy právní povědomí systematicky obnovovat a v době, kdy se i významné zákony neustále dosti rapidně mění, by tak jejich "právnické minimum" velmi rychle zastaralo a jakési útržkovité vzpomínky na již neplatnou právní úpravu by pak mohly napáchat více škody než užitku. Zkrátka, právnické znalosti mají podstatně kratší životnost a relevanci, než např. poznatky o první pomoci; pryč jsou doby, kdy mělo smysl, aby se děti nazpaměť učily třeba Zákon dvanácti desek a s takovou znalostí si pak vystačily až do smrti (a i to je jen přehnaná historická alegorie). To samozřejmě není důvod pro to, aby se právní (stejně jako ekonomická, ale třeba i politická) vzdělanost veřejnosti cíleně nebudovala, či aby na její zlepšování stát (či každý neprávník sám u sebe) rezignoval. Jen si myslím, že to je dostatečný důvod k tomu nezavrhovat okamžitě snahy státu chránit "slabší stranu" (většinou je to ten, kdo je v nevýhodné pozici z hlediska informační asymetrie, obvykle je to "neprofesionální" strana transakce), a to i byť jde o soukromoprávní, na rovnosti stran principiálně založené vztahy .

A jednak si potom také myslím, že vzhledem ke složitosti právního systému je u neprávníků (ale mnohdy i u právníků mimo jejich vlastní obor) v právních kauzách velké riziko mylných úsudků a chybného očekávání, a to i v případě, že o dané problematice tito lidé nějaké základní povědomí mají (nehledě na to, že toto povědomí často zahrnuje řadu mýtů a chybných představ vyvolaných třeba americkými detektivními seriály atd.). Proto místo nějakých masivních plošných investic do nejen rychle zastarávajícího, ale také nikoli jednoznačně efektivního zvyšování obecného právního povědomí, by bylo dosti možná vhodnější věnovat větší pozornost dostupnosti profesionální a poloprofesionální právní pomoci a poradenství. Tím myslím nejen podporu různých občanských sdružení zabývajících se ochranou práv a zájmů právě některých "slabších stran", ale též dostupné (či zdarma) právní poradny nebo studentské právní "kliniky" v rámci právnických fakult, daňová zvýhodnění pro advokátní kanceláře poskytující služby pro bono, méně rigorózní (přísná regulace určité profese je vždy jaksi "monopolizující", v ekonomické teorii se hovoří o snižující se dobyvatelnosti trhu) regulaci právnických profesí atd. V neposlední řadě by se též neměl nejrůznějšími způsoby omezovat a zužovat přístup k soudům (např. idiotské zvyšování soudních poplatků). V tomto ohledu pak s Janem Mandátem také nesouhlasím, když zmiňuje jako negativní efekt uvedené novely, že se zvýší nápad případů u běžných soudů - minimálně totiž opomíjí preventivní účinek, který tato jednodušší možnost zvrátit rozhodčí nález ve spotřebitelských věcech bude mít na práci rozhodců.