Lafferova křivka je jen a pouze modelové vyjádření pravděpodobného vztahu mezi daňovou sazbou a celkovým dosažitelným daňovým výběrem. Říká se jím v podstatě jen to, že, 1) pokud je daňová sazba rovna nule, stát nic na daních nevybere, 2) pokud je celková daňová zátěž 100% (jde v podstatě o absolutní otroctví), stát také v podstatě nic nevybere, protože nikdo nemá motivaci pracovat, a proto se 3) musí skutečné daňové zatížení pohybovat někde mezi těmito extrémy, přičemž se upozorňuje na to, že 4) od určitého bodu zvyšování daňové sazby celkový daňový příjem státu snižuje (to bylo v poslední době velmi plasticky vidět na zvýšení spotřební daně z pohonných hmot). Na tom není snad nic kontroverzního a nic z toho, co popisuje J. Pehe, neodůvodňuje, proč by tento model neměl právě v dnešní ČR platit.
Jiná otázka (a to je to, co bývá předmětem těch kontroverzí a politických bojů) je určení onoho bodu, ve kterém je daňový výběr údajně nejvyšší. Je evidentní, že - alespoň v rétorické rovině - se směrem k "pravicovějším" názorům bude tvrzená poloha tohoto bodu na ose zaznamenávající výši daňové sazby posunovat více doleva (tedy k nižším hodnotám), a "pravicová Lafferova křivka" bude dosahovat svého maxima blíže svislé ose. "Levicová Lafferova křivka" potom naopak. O skutečné (empirické) Lafferově křivce určité ekonomiky tyto účelové konstrukce neříkají zhola nic (v ekonomické literatuře se zjišťování empirických Lafferových křivek věnuje docela dost pozornosti, viz např. tady).
V těchto sporech v zásadě už vůbec nejde o nějaký teoretický model. Jde vesměs jen o běžné pravo-levé dohadování se o preferovanou výši daní (jen s puncem používání odborných termínů, byť třeba nesmyslně). Přitom optimální daňový výběr nemusí být jediným a ani hlavním motivem určení konkrétní výše sazby daně - naopak třeba různé ekologické daně nebo spotřební daně uvalované na rozličné zdraví škodlivé neřesti sledují (či by měly sledovat) snížení spotřeby určitého statku (a paradoxně tedy i snížení daňového výběru z takové daně), jindy se zase (např. daňovou progresí) sledují redistributivní cíle a zajišťuje se "sociální smír". V těchto případech se vlastně záměrně daňová sazba stanovuje ve výši odpovídající klesající části Lafferovy křivky, přičemž nižší daňový výběr je vyvažován naplňováním jiných požadovaných účelů.
Sociálně smýšlející tvůrce daňové politiky tedy bude sledovat i celou řadu jiných společenských cílů, které s maximálním daňovým výběrem nebudou vždy slučitelné; odtud pak dost možná pramení to, že se levicově orientovaní politici a intelektuálové staví k normativní argumentaci Lafferovou křivkou odmítavě. Naopak v případě liberálů a konzervativců jsem nikdy jejich (často stejně nepoučenému) nadšení pro Lafferovu křivku nerozuměl - je snad cílem liberálního, "pravicového" státu maximální možný výběr daní? Jeho ideálem naopak má být údajně minimální a efektivní stát, ekonomickému rozvoji napomáhající právo a co největší prostor individuální svobody a iniciativy, ne? A zde opět je argumentace Lafferovou křivkou v zásadě bezpředmětná, protože takovýto ideál státu rovnou předpokládá nízké daně, které v každém případě budou odpovídat rostoucí části Lafferovy křivky. V tomto jediném ohledu bych pak dal J. Pehemu zapravdu, a to pokud jde o "blouzenění pravicové vlády o Lafferově křivce", i když patrně nešlo ani tak o blouznění, jako spíše o kouzlení (a demagogii).
J. Pehe také uvádí, že:
"Jinými slovy, zdánlivě logický koncept, jako je Lafferova křivka, bude jen těžko fungovat ve státě, kde se ročně poztrácí stovky miliard v korupci."Nevím, co to má s korupcí v uvedeném smyslu společného. Korupce může být naopak průvodním jevem daňových zátěží v klesající části Lafferovy křivky, kde poplatníci nejen postupně rezignují na svou ekonomickou aktivitu, ale zároveň se snaží všemi možnými způsoby daňové povinnosti nelegálně a klidně korupčně vyhnout. Korupce je pak nikoli něčím, co "brání fungování" Lafferovy křivky, ale naopak jedním z jevů, které od onoho maximálního bodu klesající daňový výběr způsobují a vysvětlují (od určité daňové zátěže je už prostě levnější uplatit daňového výběrčího, než daně zaplatit).
Jediné, co "nefunguje", je tedy po ekonomické stránce Peheho "zdánlivě logický" článek. Zároveň bych však nerad, aby tento příspěvek vyzněl jako obhajoba dnešní a nedávné české daňové politiky, na té je skutečně přemnohé ke kritizování.
Žádné komentáře:
Okomentovat