"Všiměme si, že pokud hovoříme o zákonu jako o rozumném zákonu, jsme na straně právního naturalismu. Uznáváme ovlivnění práva něčím jiným než vůlí zákonodárce."To je, s prominutím, naprostý nesmysl.
Právní pozitivismus a naturalismus jsou teorie platnosti práva. Zatímco pozitivisté vesměs říkají, že právo je sociální fenomén, který vzniká uvnitř společnosti a je závislý na v dané době a čase akceptované koncepci práva, tak naturalisté se domnívají, že právo existuje (resp. některé jeho základní atributy, např. základní lidská práva) nezávisle na tom, co je jako platné právo společností, resp. zákonodárcem výslovně přijato.
Z pozitivistického hlediska lze samozřejmě o normách kriticky přemýšlet, a to nejen z hlediska jejich racionality, ale i morálnosti. Pozitivismus totiž staví na vědomé, nějaký účel sledující tvorbě právních norem a případně jejich změně, pokud se tyto normy ukazují jako špatné, či se i jen neosvědčují (tedy právě nejsou rozumné), stejně jako vyžaduje jejich rozumnou (přiměřenou) iterpretaci a aplikaci. Úvahy o tvorbě a změně práva jsou naopak často vzdálené různým koncepcím přirozeného práva (ale nikoli všem, viz např. velké přirozenoprávní kodifikace na počátku 19. století, byť se musím přiznat, že mi nikdy nebylo úplně jasné, co na nich bylo vlastně až tak přirozenoprávního, krom explicitního použití výrazu "přirozená práva"). Důvodem je, že podle iusnaturalistické koncepce existuje přirozené právo právě nezávisle na (lidské, cílevědomé, a tedy omylné) vůli normotvůrce (ať již jím je parlament, soudy nebo obyčej) a bývá často prohlašováno za věčné, nezměnitelné, nezrušitelné... Skalní iusnaturalista proto nemůže pochybovat o rozumnosti přirozeného práva stejně, jako nelze pochybovat o racionalitě (nebo spravedlnosti nebo morálnosti) gravitačního zákona. Jeho jediné hodnocení se týká vlastně jen posouzení souladnosti platného práva s právem přirozeným (přičemž ano - za přirozené právo lze v jakémi osvíceneckém módu prohlásit např. "Řád Rozumu", ale to je spíš jen takový terminologický spiritismus).
Jen tak naokraj poznamenávám, že mezi právníky, kteří jsou stoupenci ekonomické analýzy práva, v drtivé většině převažují pozitivisté, kteří se navíc v ohledu na interpretaci práva často hlásí dokonce k formalismu či až k textualismu (v neutrálně popisném slova smyslu, "formalismus" zde nechápu nijak pejorativně). To, že tito lidé zároveň velmi kriticky zvažují rozumnost (coby ekonomickou efektivnost, účelnost) těchto právních norem asi nelze příliš zpochybňovat.
Konečně - abych byl k Martinu Škopovi spravedlivý, patrně uvedeným citátem myslel spíše to, že pozitivista bude klást větší důraz na "holou" normativní existenci normy (tedy to, zda je jako zákon označena, přijata předepsaným způsobem...), než na její rozumnost a praktické důsledky. Jinými slovy, že pozitivistův názor na rozumnost té které normy se neprojeví v tom, jakým způsobem bude s platným právem (právo de lege lata) aplikačně nakládat. Ani s tím však nelze příliš souhlasit, neboť zde bude působit řada korigujících mechanismů, které si samo pozitivní právo (resp. pozitivističtí právníci nespokojení s evidentní nerozumností mnohých platných zákonů:-) vytvořilo - ať již půjde o již zmíněné (formální, legislativní...) možnosti platné právo změnit, různé interpretační postupy (třeba teleologická interpretace), nebo např. pojetí právního řádu jako hiearchicky uspořádaného a logicky provázaného systému, kde žádná norma nemůže být platným pramenem práva, pokud je v rozporu s normou vyššího řádu.
Aktualizace:
Hned v následující kapitole Práva a dobra s názvem "Bezhodnotový pozitivismus?" se Tomáš Sobek věnuje tomu, zda je možné z pozitivistického pohledu provádět morální hodnocení platného práva. Jednoznačně odpovídá, že ano (a jak je u něj zvykem, podkládá svá tvrzení citací řady odborných autorit).
Žádné komentáře:
Okomentovat