Právnické učňáky, bakalář floristiky ústavním soudcem

Na Balkinization píše Gerard Magliocca o tom, že by se americká právní obec měla vrátit k modelu jakýchsi "profesních právníků", a to vedle univerzitního vzdělávání právníků, produkovaných univerzitami v magisterských programech studia a vybavených vhodnými tituly ("J.D." - plus mínus obdoba našeho JUDr.a). Takový právník by se vzdělával nějakou relevantní praxí v minimální stanovené délce, šlo by vlastně o takové právnické učedníky nebo tovaryše, kteří by zároveň nebyli povinni absolvovat nějaké (nebo alespoň nijak vysoké) formální právnické vzdělávání na univerzitách. Pokud by například člověk se středním vzděláním dělal odbornou pomocnou sílu v advokátní kanceláři třeba po dobu pěti let, mohl by následně skládat advokátskou zkoušku (přeneseme-li téma do českého prostředí). Tito právní "řemeslníci" by podle Maglioccy měli jednak výhodu praktického zaměření a jednak též výhodu v tom, že by se takto účinně vyhnuli obrovským nákladům a dluhům tížícím absolventy právnických fakult v USA (o tom viz tento post na JinémPrávu a článek tam odkazovaný).

Maglioccův článek podepisuji a upozorňuji jednak na svůj starší post na Respektu a jednak na tam zmiňované články Michala Bobka v Právních rozhledech. To, že vyžadování magisterského vzdělání od praktikujících právníků je absurdní, zvláště v relaci k tomu, že se pro výkon většiny právnických profesí ještě vyžadují různě dlouhé čekatelské, koncipientské či přípravné služby, je evidentní. V českých podmínkách by mělo být pro všechna praktická právnická povolání dostačující získání bakalářského titulu v oboru práva (nebo navazujícího magisterského právnického titulu - např. LL.M.), zdolání určité přípravné praxe a profesní zkoušky. Pro celou řadu prací, dnes kupříkladu ve státní správě vyžadujících právnické magisterské vzdělání, by pak mohlo běžně stačit vzdělání střední (hodně bojuji s nutkáním napsat "vzdělání základní, zejména pak pokročilejší schopnost číst a psát").

Ono to svým způsobem v některých oborech právnických řemesel takto dokonce už dnes funguje. Důvodem je nevyhnutelnost specializace (ve vztahu konkrétně k advokátům ale oficiálně důrazně popíraná). Například daňoví poradci musí splňovat podmínku (krom dalších) pouze bakalářského vzdělání (v jakémkoli oboru studia). Přitom daňové poradenství je již profesí, která je na pokraji typických regulovaných právnických povolání. Ještě výraznější je to u patentových zástupců (opět se vyžaduje toliko jakékoli "vysokoškolské vzdělání"), přičemž tito mohou již ve vymezených případech své klienty třeba i zastupovat před soudem.

A co se týče těch nákladů na studium, ty vznikají samozřejmě i studentům v zemích, které nemají školné. Přinejmenším jde o náklady toho, že musejí o dva roky déle studovat (náklady příležitosti).

No, koneckonců, pokud byste si chtěli nechat sepsat třeba smlouvu o prodeji svého bytu, na koho byste se obrátili s větší důvěrou - na advokáta JUDr.a, který právě složil advokátské zkoušky, ale pět let svého profesního života strávil na fakultě a tři roky koncipientství se věnoval střídavě úplně všemu, čím se daná advokátní kancelář zabývá, nebo na stejně čerstvého advokáta, ovšem bez titulu, který se zato problematice nemovitostí v oné advokátní kanceláři věnuje prakticky už osm let? Anebo méně hypoteticky - když si budete chtít přihlásit patent, obrátíte se raději na advokátní kancelář (byť např. deklarující mj. specializaci na patentové právo), nebo na profesionálního patentového zástupce?