Růst a kritika

Jan Macháček uveřejnil za poslední týden na svém Auditu dva zajímavé texty, ke kterým bych chtěl napsat pár slov. Jeden je skvělou polemikou s ekonomickým chiliasmem Tomáše Sedláčka a spol., druhý obsahuje naopak stopu jednoho takového intelektuálního běsu. Oba problémy jsou si ve svém významu pro demokratickou (a samozřejmě kapitalistickou) společnost bližší než se zdá.

V prvním článku Macháček velmi srozumitelně a přesvědčivě staví argumenty proti kýčovitému tažení T. Sedláčka proti fenoménu hospodářského růstu coby cíle úsilí dnešních společností (k dalším respektabilním intelektuálům, které podobný záchvat občas postihne, bych vedle V. Havla a V. Bělohradského přiřadil ještě třeba Stanislava Komárka). K jinak skvělému článku bych ale zdůraznil (byť se to v něm v určité náznakovité podobě skrývá), že jedním z klíčových zdrojů růstu jsou inovace. Přitom se nemusí jednat jen o čím dál tím více se zvyšující výkon počítačových procesorů nebo čím dál tím automatizovanější montážní linky, inovace je v tomto směru třeba chápat v širokém ekonomickém smyslu. Může to být lepší vzdělávání, dokonalejší léky a zdravotnictví, mohou to být institucionální změny (např. ono pověstné odbourávání byrokracie, je-li úspěšné, nebo naopak, i když asi velmi výjimečné, zavádění efektivních regulací jinak škodlivých externalit), může jít o rozšiřující se teoretické vědecké poznání, třebas i v humanitních oborech, a ano, mohou to být i výkonnější procesory nebo třeba chutnější hamburgery... Nevyužívání inovací, což je jeden z dalších nutných předpokladů "nerůstu", by byla taktéž evidentní iracionální hovadina (aneb píše snad T. S. své eseje brkem a sépiovým inkoustem?).

V druhém článku si Macháček "podává" německého prezidenta Christiana Wulffa za to, že co se týče řešení eurokrize (ve Wulffově kritice jde především o nákupy státních dluhopisů některých "subprime" států eurozóny ze strany ECB), pouze kritizuje, což prý umí každý, a zároveň (stejně jako V. Klaus) nenabízí žádné pozitivní alternativní řešení. To je podle mne od Macháčka buďdocela nekorektní anebo alespoň mylné. Pokud jde o stanovování správné politiky a řešení problémů v demokracii, je kritika sama o sobě, pokud je odůvodněná a "sound", elementární nezbytností a od nabízení alternativ ke kritizovaným názorům není nijak odvislá (i v případě, že alternativa je kritikem nabízena, může být kritika zcela opodstatněná a zároveň navrhovaná alternativa může být totální pitomost). Naopak bych tvrdil, že racionální kritika je ve svobodné společnosti ještě mnohem důležitější než (často bezhlavé i bezpaté) produkování různých návrhů řešení komplexních společenských problémů, ideologií a politických programů. Zásadní je ale to, aby šlo o kritiku odůvodněnou a rozumnou (nikoli tedy nějakou kritiku pro kritiku, pro vycházení vstříc hlasům ulice nebo pro intelektuálský exhibicionismus) a takto kritizovat opravdu každý neumí!

Vedle toho také mnohdy situace stojí tak, že kritika vlastně je doprovozena určitou implicitní "nulovou alternativou", tedy požadavkem jakéhosi laissez faire namísto kritizovaného aktivistického programu (jako příklad lze uvést kritiku takového skvostu, jakým byl třeba návrh zahrádkářského zákona; tam právě bylo namístě pouze kritizovat a jako alternativu nabízet jen tolik, nezavádět v této oblasti regulaci žádnou). Není jasné, jestli to nebyl i případ Wulffovy kritiky evropských monetizačních aktivit.

Při zhodnocení potřebnosti doprovodit kritiku vlastním řešením si lze též vypomoci (jako vždy nutně nedokonalými) příměry z jiných oborů, než je politika. Například by asi vesměs směšně působilo (a občas skutečně působí), kdyby se alternativy ke kritizovanému dílu (jeho příběhu, vyústění, charakterům postav) snažil nabízet například literární kritik (pokud by tedy nešlo spíše o sarkasmus; to ale není alternativa, ale právě nejčistočistější kritika). Stejně tak ve vědě má zásadní hodnotu i pouhá falzifikace teorií - vždyť popperiánské pojetí vědy vůbec stojí na požadavku jejich vyvratitelnosti (ta zde pak vlastně má podobnou roli jako kritika v politickém životě společnosti; viz též základní teze Popperovy Otevřené společnosti). Jinými slovy, lze kritizovat třeba etnologickou teorii, že kolíbka cikánů je v Krkonoších, nebo kosmologický názor, že uvnitř zeměkoule je ještě jedna, ale mnohem větší (aniž bych kteroukoli z těchto klasických myšlenek chtěl jakkoli srovnávat s výše zmiňovanými aktivitami Evropské centrální banky), bez toho, aby člověk zároveň nutně musel nabízet konkurenční vysvětlení, kde se tedy ta pravlast Romů nachází, nebo co je doopravdy uvnitř zeměkoule.