Je rok 2021? ... a pár úvah o stávce v MHD

O právnících se říká (vesměs to říkají sami právníci), že na práva jdou ti, kterým nejde matematika. To je často bohužel skutečně pravda a netýká se to jen matematiky (ale naneštěstí mnohdy vůbec schopnosti strukturovaně a logicky usuzovat).

U kávy jsem si dnes ráno všiml hezkého příkladu této juristické nemotornosti, a to v tomto článku novinek.cz:

"Jde jen o to, že, jak říká občanský soudní řád, jsou zatímně upraveny poměry účastníků. Toto ustanovení platí od 1. 4. 1964 v nezměněné podobě, tedy více než 57 let,“ uvádí v analýze pro Právo právník a šéfredaktor odborného časopisu Soudce Karel Havlíček.

Podle p. Havlíčka (nebo podle redakce novinek.cz?) je tedy evidentně rok 2021.
...
Odtrženost právníků od matematiky je opravdu neblahá; například totiž vede k apriorní nedůvěře k většině ekonomických přístupů (v lepším případě je podstata ekonomie spatřována v jakýchsi kupeckých počtech a cokoli nad tuhle hranici je už považováno za podezřelé). Přitom trend je ve světě naštěstí vesměs jiný, ekonomická analýza má velký vliv, rozvíjí se ještě matematičtější (statističtější) obor "empirical legal studies" atd. Samozřejmě to vesměs souvisí i s jinou strukturou právnického vzdělávání a otevřeností akademického prostředí interdisciplinaritě.
...
Co se ovšem týká smyslu odkazovaného článku, tak s tím v podstatě souhlasím (jakkoli mi je protivné, co a jak odboráři dělají, nebo jaký může být můj názor na právo na stávku; zde problém hodnotím pouze z pozitivně právního hlediska).

Listina předpokládá v čl. 27 odst. 4, že právo na stávku je zaručeno za podmínek stanovených zákonem, což je navíc ještě zdůrazněno v čl. 41 odst. 1 Listiny (jde o to, že zde vyjmenovaná základní práva jsou výrazněji vázána na zákonnou úpravu, především pro potřebu obyčejným zákonem vytvořit "infrastrukturu" výkonu tohoto práva; v případě práva na stávku je však faktická potřeba této infrastruktury, což je typicky nějaký úřad, nějaká procesní pravidla a příslušná rozpočtová kapitola, méně nevyhnutelná než třeba u práva na zdravotní péči). Toto na první pohled omezení základního práva (možnost domoci se jej až na základě úpravy v obyčejném zákoně) představuje ale v prvé řadě ústavní povinnost zákonodárce takovou úpravu přijmout a výkon onoho základního práva tak umožnit a v nějakých jasných limitech legalizovat. Pokud zákonodárce takovou právní úpravu nepřijme (ať již by v ní např. výkon stávky v jiných případech než toliko vůči zaměstnavateli v rámci kolektivního vyjednávání zakázal), dopouští se jednoznačně protiústavní legislativní nečinnosti - J. Kysela (in Gerloch, A., Teorie a praxe tvorby práva, ASPI 2008, str. 69) o takové nečinnosti a o vynutitelnosti ústavně předpokládaného, ale na úrovni zákona neupraveného práva (v režimu čl. 41 odst. 1 Listiny) píše:

"Absence zákonné právní úpravy by v takovém případě vedla ze strany příslušného orgánu (nejčastěji zřejmě soudu) buď pouze k uznání práva jako takového bez určení jeho konkrétního obsahu (PS: to by se podle mého názoru týkalo hlavně práv, pro jejichž praktickou realizaci je klíčové aktivní působení orgánů státu, tedy např. v případě práva na přiměřené sociální zabezpečení, pozn. JB), nebo by vyžadovala stanovení jeho obsahu tímto orgánem ad hoc."

Rozhodně tedy nelze hrozící stávku v dopravě bez dalšího odmítnout jako protiústavní či i jen protizákonnou (kupř. s argumentem, že racionální zákonodárce přiměřenou právní úpravu nepřijal záměrně). Otázkou je, nakolik správné bylo analogické stanovení třídenní lhůty (tedy vlastně ono ad hoc stanovení části obsahu daného práva). Myslím, že by byl pražský městský soud udělal lépe, pokud by v tomto ohledu zůstal u konstatování zřejmého principu, že strana, proti níž je stávka namířena, by měla mít nějakou přiměřenou dobu na přípravu k minimalizaci škod. Takové konstatování by ovšem samo o sobě (bez analogie lhůty tří pracovních dnů) už k předběžnému zákazu stávky asi postačovat nemuselo.