Na iHnedu byl uveřejněn pozoruhodný rozhovor s místopředsedou NS Romanem Fialou k novému občanskému zákoníku. S něčím bych souhlasil (např. s výzvou k legislativní zdrženlivosti - ale to není o NOZ, ale v zásadě by to měla být obecná právněpolitická maxima), s něčím už méně. Pokud ale R. Fiala hned v úvodu jaksi alegoricky tvrdí:
"Když se dnes jako podnikatel nebo občan obrátíte na advokáta s prosbou o radu, řekne vám, jak celá věc dopadne. Ví totiž, jak soudy v obdobných věcech rozhodují. Příští rok vám ale korektní advokát na vaši otázku řekne pouze svůj názor a dodá, že neví, kam se bude ubírat judikatura soudů."
...tak mi to přijde mírně řečeno střelené. Do soudních sporů se - tedy alespoň v případě stran zastoupených advokáty - v současnosti zřejmě pouštějí na straně, která následně spor prohraje, pouze blázni, kteří svým právním rádcům nedůřují, či avanturisti pociťující užitek už toliko ze samého soudního se pření, případně osoby, které vedení sporu (popř. odmítnutí jeho smírného urovnání) užívají toliko strategicky (oddalují řešení, záměrně udržují nějaký protiprávní stav, vytvářejí si prostor pro jiné vyjednávání). Pokud by toto tvrzení bylo skutečně pravdivé, nový občanský zákoník by byl odůvodnitelný v zásadě jen/hlavně redistributivně (tzn. tvrzením, že stávající civilní právo nespravedlivě zvýhodňuje určitou stranu právních vztahů), případně estetickými hledisky...
Celkem mne také zaujala následující pasáž týkající se "zprecedenčňování" českého občanského práva (§ 13 NOZ):
"Je ovšem obtížné pro soudce prvního i druhého stupně soudů rozhodovat v rámci republiky předvídatelně, když nebude existovat žádná ustálená judikatura Nejvyššího soudu."
Myslím, že tady je třeba odlišit precedenční působení soudních rozhodnutí a požadavek na konzistentnost rozhodování soudní soustavy. V prvním případě jde o normativní sílu rozhodnutí soudů vyšších instancí (popř. jen několika vybraných vrcholných judiciálních institucí) ve vztahu k pozdějšímu rozhodování soudů nižších stupňů. V takovém případě je skutečně existence sjednocující judikatury "platné" pro nižší články soustavy podmínkou, bez které to nejde. Pokud ale jde o požadavek na stejné rozhodování v podstatných znacích stejných právních případů, je to požadavek ve svém důsledku mnohem širší, byť co do normativní síly o dost slabší. Nikde se totiž neříká, že by takový nárok spočíval toliko v posouzení věci stejném jako se obdobnému případu dostalo u NS. Budu-li tedy u krajského soudu argumentovat mně známým rozhodnutím soudu okresního (samozřejmě lze asi dojít k tomu, že by takové rozhodnutí mělo být konečné, mj. by to také nemělo být rozhodnutí, proti nemuž se v daném řízení brojí...), měl by to být postup zcela v souladu s § 13 NOZ, zatímco s precedenčním systémem by to mělo pramálo společného. Dané ustanovení tak zakotvuje (či jen zvýslovňuje) právo na přesvědčivé vysvětlení odchýlení se od rozhodnutí, na nějž účastník argumentačně odkazuje.
Konečně si neodpustím poznámku k tomuto tvrzení:
"Můžeme-li například někoho vydědit proto, že páchal trestnou činnost svědčící o jeho zvrhlé povaze, musíme nejdříve definovat, co je to zvrhlá povaha."
Myslím si, že je to, no ano, lehce zvrhlé. "Zvrhlost" jednání (zvláště jsme-li stále v soukromém právu!) není pojmem, který by bylo třeba definovat na rozdíl např. od pojmů autonomní "řeči" zákona (třeba rozumí-li se v NOZ polovinou měsíce 15 dní), či případů, kdy "definice" je sama vyjádřením normy (jde tedy o "Tû-Tû"; právo je takových výrazových figur plné, jako příklad z NOZ lze uvést např. stanoví-li se, že právo stavby je věc nemovitá). Podobně v jiných rozhovorech vzpomínal prof. Eliáš, že se při debatách s akademickými právníky ukázal jako kontroverzní pojem "štěstí". Tak trochu si myslím, že se zde problém obsahu pojmů uchopuje obráceně - nejde o apriorní (zdánlivě stabilní či dokonce vyčerpávající) definici, ale o ex post (neuzavřené, jen momentální) zjištění, co výkladová praxe jako "zvrhlé" uzná. Navíc, jde-li v daném případě o právo zůstavitele, možnost soudů vymezit přesněji obsah takového pojmu (resp. v rámci konkrétního rozhodování jej omezit) bude nutně dosti skromná. Stejně jako bude každý mít právo překousnout třebas i to, že jeho potomek se dopustí nejohavnějších (a bezesporu zvrhlých) trestných činnů, a nevydědit jej, bude mít zůstavitel právo na druhé straně posoudit zvrhlost povahy za trestný čin odsouzeného potomka i značně přísně (štvou mě podvody bílých límečků? nesnesu představu, že někdo jako úřední osoba ze své nedbalosti maří výkon důležitých úkolů veřejné správy? nemám rád sprejery? dělá se mi zle při pomyšlení na to, že můj potomek úmyslně poškodil geodetický bod?). Otázka potomkova zvrhlictví je veskrze na subjektivním posouzení zůstavitele. Soud může nanejvýše zmírnit evidentní nespravedlnost (byl jsem coby potomek odsouzen před 30 lety za ublížení z nedbalosti při dopravní nehodě, bylo upuštěno od mého potrestání a od té doby vedu spořádaný život? poškodil jsem toliko kdysi po maturitním plese v opilství geodetický bod?)...
Howgh
Žádné komentáře:
Okomentovat