Senát Parlamentu ČR si dnes schválil podání žaloby pro velezradu na prezidenta republiky. Václava Klause nesnáším (svým protivným stylem obecně a stylem polemiky konkrétně se mu povedlo zdiskreditovat řadu velmi smysluplných a dokonce potřebných myšlenek a názorů, nálepka "ekonom" je díky němu u nás skoro nadávkou a jeho nacionalismus je nesmírně odpudivý). Ale tenhle krok Senátu je podle mne zcela chybný. Docela se ztotožňuji s tím, jak celou záležitost popsal Erik Tabery zde na Respektu.
Mimo výhrady, které k žalobě na prezidenta z různých komentářů (více či méně oprávněně) zaznívají, mi ale připadá velmi podivné - přitom zdá se, že všeobecné - srozumění s tím, že si prostřednictvím nadcházejícího precedenčního rozhodnutí Ústavního soudu alespoň "vyjasníme nejasná pravidla". To skutečně potřebujeme vyjasněná pravidla pro řešení velezrady prezidenta?
Smyslem ústavy (s malým "ú" - tedy základní architektury státu a postavení jednotlivce v něm) není umožňovat prozkoumávání všech jejích zákoutí, nebo poskytovat k využití paletu sebebizardnějších institutů, jejichž aplikace by snad dávala smysl v mezních okamžicích či přelomových bodech (situacích, kdy by měli "vyjet blaničtí rytíři"). Naopak, smyslem ústavy je v zásadě jen ochrana nějakého základního katalogu práv jednotlivců (popř. v omezené míře i určitých - v zásadě ale jen minoritních, specificky znevýhodněných - skupin). V ekonomické analýze by bylo možné mluvit o nějaké maximalizační funkci ústavy, ať již by šlo o maximalizaci společenské efektivnosti, bohatství, nebo třeba (negativně) o minimalizaci nejistoty či třeba nákladů na poskytování určité míry statků prostřednictvím veřejného sektoru. Ústava v ryze procedurálním smyslu, nenesoucí s sebou nic z takovéto "garanční" funkce, je v podstatě zbytečná. Experimentování s ústavními instituty, jejichž smysl, obsah nebo i ona procedura nejsou úplně zřejmé, a to bez skutečné nevyhnutelné nezbytnosti, která by již sama skutečný (tedy efektivní) účel, obsah či proceduru reálností dané konkrétní potřeby již určila, takového konání ale popsanou podstatu ústavy (resp. ústavnosti) prostě přinejmenším nenaplňují.
V posledních několika málo letech se v ČR s ústavními experimenty doslova roztrhl pytel. Celé to patrně začalo tak někdy se zrušením ústavního zákona ve věci Melčák, pokračovalo prezidentovým přístupem k ratifikaci euro-mezinárodních smluv, nálezem Ústavního soudu ve věci slovenských důchodů, absurdním zavedením přímé volby prezidenta, přes tak probíranou Klausovu amnestii až po současnou žalobu Senátu (a jistě by bylo možné nalézt příkladů více, minimálně sám končící prezident se zasloužil namátkou třeba ještě o velmi neblahou redefinici vztahu hlavy státu a moci soudní). Zarážející je banalita a zbytečnost těchto akcí. Jejich, když už je o tom řeč, nulový přínos stabilitě, akceptaci a efektivitě české ústavy.
Abych se zopakoval: to skutečně potřebujeme jasná pravidla pro řízení o žalobě na prezidenta republiky pro velezradu? A obdobně - je nutné mít bez jakékoli pochyby jasno v tom, může-li Ústavní soud prohlásit za neplatný (resp. nepoužitelný) ústavní zákon či právní předpis EU? Potřebujeme mít jasně, "natvrdo" vymezené mantinely prezidentských pravomocí? A je vhodné takto experimentálně pokoušeným, doteď jen tušeným modalitám základních mechanismů státu ihned přizpůsobovat formální ústavní rámec (přímá volba prezidenta, seberozpuštění Sněmovny atd.)? Jsou tyto institucionální otázky a hledání odpovědí na ně prerekvizitami demokratického státu, nebo průvodními jevy jeho vyprchávání?
Naše vrcholné státní instituce - a asi šířeji, celkově naše politika - začaly v posledních letech fungovat v jakémsi ústavním pohraničí, případně dokonce podnikat menší výpravy přes čáru. Dříve či později se ale nejspíš začne projevovat, že vnitrozemí přitom pustne.
Žádné komentáře:
Okomentovat