Tady je můj příspěvek do "Letní literární soutěže JinéhoPráva":
18:15, čtvrtek
„No nazdar, Míro!“
Ten hlas jsem hned poznal. Co tu ten hajzl proboha dělá? Típám cigaretu.
„No Míro, nazdar, člověče“ sedá si k mýmu stolu.
„Ahoj Karle,“ je mi to divný, ani mě nepozdravil tou jejich ctí práci, teda vlastně – divný je, že mě vůbec pozdravil.
„No jak se máš? Já tě neviděl snad od kdy – od třeťáku?“ No jasně, od tý doby bysme se mohli potkat, jen kdybych ti měl doma dělat kovotěs, šmejde.
„Ale já vim, já vim. Pani vrchní, plzeň a dvě velký vodky,“ směje se, bodře se na mě podívá a povolí si kravatu na tom svým sádelnatym krku, vypadá, že už má docela hladinku, „sám ale víš, že sis to posral dost sám, no ne, no ne?“
„No dost ste mi pomohli,“ dopíjim pivo a kývnu na vrchní, která před nás právě staví stakany kořalky.
„Hele, počkej, brzdi, já s tim neměl nic společnýho,“ samozřejmě, jak bys z pozice předsedy fakultního SSM mohl vůbec mít, „a voni se prostě jen snažili udržet to v nějakejch mezích. No tak, no tak, nazdar!“ Obrátím do sebe vodku, Karel se zmateně koukne ze mě na panáka ve svý napřažený ruce, ale hned ho do sebe taky kopne. Přede mnou přistane další půllitr.
„Ale prosimtě, jakejch mezích, vždyť vy nedodržujete ani ty svý zákony, serete na helsinský závazky, a ty víš že vo tom to celý bylo a je.“ Dobrácky se na něj usmívám, zachvilku musim jít a on je natolik v ráži, že pokud se nestačí příliš nasrat, tak by to tady za mě moh třeba zatáhnout.
Karlova tvář se teatrálně stáhne do tragický grimasy.
„Míro, podivej, to je přesně ten tvůj problém, jseš dogmatickej formalista, kdyby bylo po tvym, tak to tady půjde prostě do prdele, zákony prostě sou nedokonalý a někdy sou zastaralý, jenže to prostě zapomeň na to, že právo je jen nějakym souborem platnejch právních norem. Voprosti se!“ Tváře mu zrudly, oči se mu lesknou, objednal další vodky a naklání se ke mně, až mi skoro slintá do piva. Velkoryse mávne rukou.
„Skutečný právo je jinej svět, rozumíš, je to intelektuální výzva, konstex… kosmex… komexst,“ obočí se mu krabatí z té mozkové gymnastiky, „nesmíš to brát jako dogmatickej formalista, rozumíš, právo je zábava, umění, poslání, život! Tady jde prostě vo hodnoty, vo principy!“
„No já znám ty vaše hodnoty, Karle,“ zapálil jsem si a vzal do ruky novýho panáka. Karel našpulil svoje odulý rty a zase ke mně natahuje ruku se svojí skleničkou. No dobře.
„Jasně že se dějou chyby, to bylo vždycky, hele,“ znovu se ke mně nakloní a snaží se pomrkávat, „já se můžu u nás na fakultě klidně poptat.“
Usmál jsem se, kopnul to svinstvo do sebe, „promiň ale zejtra vstávám, musim s kovotěsem na komunál do Kralup.“
Samozřejmě prohlásil, že mě dneska zve. No alespoň k něčemu to bylo.
-----
Chtěl jsem v zásadě říct jen to, že hodnotový či kontextuální (teleologický, interdisciplinární atd.) výklad práva může být jak velmi užitečný, tak ale i pěkně nebezpečný. Ani náhodou to pak není něco samospasitelného, naopak je směšování formálně normativního a hodnotového (nutně subjektivnějšího) přístupu často snadno zneužitelné, resp. zcestně používané. K problému jsem psal kdysi ještě na mém starém blogu. No a zároveň mi taky motto JinéhoPráva, které mělo být v textu použito, připadá fakt dost duté.
Abych předešel poznámkám o hraní si na disidenta - opravdu se jedná o smyšlený příběh, za sametové revoluce mi bylo pět let. O Komutovce jsem slyšel od otce, kovotěs jsem si vypůjčil od Andreje Kroba, jinak v tom skeči netřeba hledat paralely či historickou akurátnost.
Žádné komentáře:
Okomentovat