Na stránkách ejustice.cz jsem našel tento pár let starý článek Jana Vorlíčka z Národohospodářské fakulty pražské VŠE. Vorlíček v něm vyslovuje několik tezí ohledně možného zlepšení fungování justice - navrhuje, aby se na sektor justice vydávalo pravidelně určité předem stanovené procento ze státního rozpočtu a aby o co možná nejvyšší příděl z této konkrétní a v daném rozpočtovém období konečné sumy finančních prostředků soudy mezi sebou soutěžily (jakási kvasitržní konkurence). Toho by se mělo docílit tak, že se místní příslušnost soudu nebude určovat podle nějakého relativně striktního zákonného klíče vycházejícího z určitých v menší či ještě menší míře náhodných okolností jako dnes, ale mělo by být možno s návrhem oslovit ten soud, který by byl podle mínění navrhovatele nejlepším poskytovatelem soudních služeb.
Aniž bych se (i s ohledem na relativně dlouhou dobu, která od publikace článku uplynula) chtěl pouštět do nějaké podrobnější kritiky Vorlíčkových názorů (které považuji za mylné), uvedl bych zde dva důvody, proč by takovýto systém nebyl nutně lepší než stávající, ba naopak - jak se domnívám - byl by o dost horší. Společným jmenovatelem je uplatňování vrchnostenské moci a s tím související problém dobývání renty (rent-seeking).
1) "zákazníci" soudů a neporovnatelnost preferencí
Služba, kterou soudy nabízejí, je od všech tržních statků odlišná v tom, že zde prakticky nelze vycházet z tzv. demonstrované preference jejich "zákazníků", tedy procesních stran. Jinými slovy Vorlíček pomíjí základní charakteristiku soudního rozhodování, a sice fakt, že je rozhodováno o sporu určitých protivných stran. A strany nehledají ve sporu "spravedlnost" či efektivnost (ať již Paretovskou, nebo i lehce pochybnou kompenzační Kaldor-Hickovskou), ale maximalizují uspokojení svých preferencí. Ať soud rozhodne ve prospěch jedné nebo druhé, většinou pouze jedna z těchto stran (pokud vůbec) bude s vyprodukovaným rozhodnutím soudu spokojena. Preference stran ohledně konečného rozhodnutí jsou v drtivé většině případů právě opačné. Z hlediska soudu je tedy v zásadě nemožné určit správnost (spravedlnost, kvalitu či efektivnost) svého rozhodování z toho, jak často se na něj navrhovatelé (na základě svých preferencí ohledně výsledku soudního řízení) obracejí, neboť - což je naprosto fundamentální poznatek moderní ekonomie - preference jsou interpersonálně neporovnatelné. Přitom charakteristické pro zahájení soudního řízení je, že konkrétní soud vybírá vždy jen jedna strana, která tím pádem má rozhodující výhodu z hlediska výsledku sporu (pokud uvažujeme situaci, kdy se na počátku sporu nachází jakási obdoba dnešní rozhodčí smlouvy, problém se tím neodstraňuje, pouze se - a to při zanedbání problému informační asymetrie mezi spornými stranami - vytěsňuje do jiných podob transakčních nákladů spojených s řešením sporu, viz dále).
Znáte Johna Grishama a jeho kritické romány o americké justici? Například v jeho románu Porota (The Runaway Jury) je velmi plasticky líčeno, jaké nezměrné úsilí a náklady jsou vynakládány na "optimalizaci" soudních porot s ohledem na zájmy stran na konečném výsledku. Tyto vynaložené náklady jsou z hlediska společenské efektivnosti mrtvou ztrátou. V případě Vorlíčkova systému by se podobné náklady dobývání renty ze soudního rozhodování objevovaly při volbě konkrétního soudu. Možnost investovat do sporu, která by se měla podle jakési obecné představy spravedlivého procesu soustředit na právní argumentaci či cyničtěji na zaplacení kvalitního advokáta, by se více soustředila na ovlivnění volby konkrétního soudu. Tento v zásadě za negativní považovaný jev se již dnes hlavně v mezinárodních ekonomických sporech relativně často vyskytuje; bývá označován jako court-shopping (nebo court-hopping).
Pokud by navíc byla podobná volba možná při instančním postupu sporu, soudní pře by se patrně oproti dnešku výrazně protáhly. Důvodem je to, že obvykle se odvolává ta strana, kterou původní rozhodnutí neuspokojilo - zde tedy vesměs ten, kdo neměl počáteční výhodu volby prvoinstančního soudu. Odvolatel by si za odvolací soud logicky vybral ten soud, u kterého by byla dána vysoká pravděpodobnost zvrácení prvostupňového rozhodnutí. Z mnohých soudních procesů by se tak stal nekonečný ping-pong mezi soudy zastávajících odlišné názory (klonících se k různým stranám sporu). Paradoxem je, že v takovém systému by navíc mohla být oslabena i sjednocující role rozhodování nadřízených soudů; konkurence totiž ve skutečném světě vesměs nevede ke konvergenci charakteru nabízených statků, nýbrž k jejich rostoucí diverzitě.
Velká část transakcí má navíc charakter tzv. hry (ve smyslu teorie her) s konečným počtem opakování. Pokud by každá strana mohla dosáhnout pro sebe příznivého autoritativního rozhodnutí soudu tím, že se na něj obrátí jako první, mnoho těchto transakcí by se patrně vůbec neuskutečnilo, protože strany by skončily už u pouhé obavy z (potenciálního) rizika předhánění se v dostatečně včasném žalobním návrhu k "vhodnému" soudu.
Pouze dodávám, že uvedené argumenty vychází také z tichého popření Vorlíčkovy teze, že místem, kde se střetává poptávka a nabídka po službách soudů, je parlament. Tato teze totiž předpokládá, že soudy se snaží rozhodovat v souladu s jediným správným řešením nějaké právní otázky jednoznačně vyplývajícím z nerozporného pozitivního práva (pouze se jim to daří více nebo méně) - nic z toho však se skutečnosti ani zdaleka neblíží (naopak bych řekl, že to v určitém směru dokonce podstatu práva popírá). Poptávka po určitém způsobu soudního rozhodování by naopak směřovala právě vůči právo (a to i stejné právní normy, nebo naopak v identických případech normy odlišné) diametrálně odlišně aplikujícím soudům a jejich nabídka pak přímo vůči možným navrhovatelům. Povaha vztahu mezi soudy a parlamentem by byla zároveň určována onou informační asymetrií (ohledně skutečných důvodů konkrétního jimi praktikovaného způsobu rozhodování sporů), kterou Vorlíček z jakéhosi záhadného důvodu zdůrazňuje pouze mezi soudci a nad nimi dohlížejícími byrokraty.
2) struktura právního procesu (v širokém slova smyslu)
Vorlíčkův návrh by dával jistý smysl tehdy, pokud by soudy rozhodující spory zároveň jako svůj "produkt" otevřeně a výlučně tvořily i právní normy, na základě kterých by pak rozhodovaly (předpokládalo by to však současně určitou středověkou personalitu práva a zároveň velmi spletitou kolizní úpravu mezi normativními řády různých soudů; situace by se svým způsobem podobala dnešnímu stavu v právních vztazích s mezinárodním prvkem - kde ale, jak už bylo řečeno, právě výše popisované problémy s "court-shoppingem" i tak existují). Zásadní však je, že v současnosti (a Vorlíček tento předpoklad evidentně neopouští, viz jeho zmínky o parlamentu) je právo tvořeno (alespoň v hrubých "předinterpretačních" rysech) mimo justici a přitom pro ni celou jednotně en bloc. Vzrostl by tudíž nejen rent-seeking vůči soudům, ale i vůči zákonodárci a zintenzivnělo by úsilí právních subjektů dosáhnout stiglerovské regulace ve prospěch regulovaného. Důvodem by bylo to, že pokud by lidé neměli možnost ovlivnit, jaký (své verzi právního hodnocení nakloněný) soud si ten, kdo by je chtěl případně zažalovat, zvolí, pokoušeli by se ex ante ovlivnit alespoň to, na základě jaké co možná nejdoslovnější právní úpravy by měl takový soud rozhodovat.
Z toho mimo jiné vyplývá, že poptávaná míra regulace by byla patrně vyšší, než by bylo efektivní, přičemž už samotné náklady úsilí k prosazení takové regulace by byla opět pouhou ztrátou mrtvé váhy.
-----------
PS: uvedená polemika směřovala na Vorlíčkův (pochopil jsem to tak, že stěžejní) argument ohledně vyvolání konkurence mezi jednotlivými soudy. Naopak myšlenka stanovení určité pevné proporce veřejných prostředků směřovaných justici není při uvážení dalších souvislostí vůbec špatná.
Úplně závěrem bych pak rád poznamenal, že většina z uvedených negativních jevů (mimo zmiňovaný court-shopping i ono "regulatory capture", apelační "ping-pong", pravděpodobné důsledky navrhovaného hodnocení soudů podle míry, ve které se na ně navrhovatelé obrací, což by v zásadě vykazovalo podobné neduhy jako stávající "čárkový systém", či třeba dopady v podobě z USA známého fenoménu "litigious society" atd.) se i ve stávajícím systému vyskytuje; Vorlíčkem navrhovaný systém by způsobil pouze jejich zesílení.
Žádné komentáře:
Okomentovat